Svérázný malíř, spisovatel, ilustrátor, grafik, filozof, typograf, básník, kreslíř a mistr barevného dřevorytu. To vše jsou přívlastky českého umělce Josefa Váchala, který se narodil 23. září 1884 v Milavčích u Domažlic jako nemanželský syn v rodině místního podučitele Josefa Šimona Alše Lyžce, bratrance známého českého umělce Mikoláše Alše, a Anny Váchalové. Jeho matka pocházela ze zámožné statkářské rodiny, avšak jejich dříve bohaté hospodářství bylo v roce 1884 zadluženo a na pokraji bankrotu. Možná, že i to byl důvod, proč Josefův otec opustil jak jeho matku, tak Milavče. V roce 1886 odešla Váchalova matka z důvodu tíživé finanční situace do Prahy za svým bratrem a mladého Josefa se na čas ujala jeho babička a strýc Jakub Váchal žijící ve Velvarech. Když byly Josefu Váchalovi čtyři roky, byl odvezen do Písku ke svým prarodičům Alšovým, kteří v té době obývali jednu místnost v domě rodiny Tonnerů. A právě na výchovu a pobyt v jihočeském kraji, který jej poznamenal na celý život, vzpomínal malíř vždy s nostalgií a láskou. Ještě v pozdějším věku si podle svých slov dokázal vybavit jednotlivé čichové vjemy, které se linuly po domě. S matkou se Josef Váchal setkal až ve svých sedmi letech, kdy navštívil s prarodiči Jubilejní pražskou výstavu. V Písku začal mladý Váchal navštěvovat obecnou školu. Student to byl vnímavý, avšak roztržitým chováním dával najevo svůj nezájem o studium. Svou pozornost již od raného věku upíral ke kreslení a malování. Během této doby si také vybudoval silný vztah ke knihám. Ve studiu pokračoval na osmiletém gymnáziu v Písku. Avšak jeho špatné studijní výsledky přesvědčily Váchalova otce i jeho prarodiče k tomu, aby jej nechali gymnázia zanechat. Již jako třináctiletý ukončil studium v polovině sekundy a odjel do Prahy. Zde našel Váchalův otec, který z dopisů věděl o synově kladném vztahu ke knihám, přijatelnou náhradu za studium v podobě učňovského místa v knihařském závodě Jindřicha Weitzmanna. Zde si mladý Váchal po večerech četl knihy a tvořil své první výtvarné pokusy. V Praze se Váchal často setkával se svým strýcem Mikolášem Alšem, se kterým debatoval o umění. Opět se také postupně sbližoval s matkou, která se provdala za obuvníka Karla Hlaváčka. Jeho otec jej mezitím seznamuje se základním učením theosofie, kterému se sám věnuje. Po vyučení v roce 1902 pracoval následující dva roky jako knihařský dělník ve Weitzmannově závodě. Na nějaký čas také propadl teosofickému učení. Stál se členem theosofického hnutí v Praze a navštěvoval různé spiritistické seance. Ty jej přivedly až k celoživotnímu zájmu o okultismus a černou magii, což se projevovalo i v jeho tvorbě. V tomto období vznikly obrazy, kresby s názvy PožehnáníSatanovo, Hledání boha a další. V roce 1904 odjel malíř z Prahy, aby se ještě chvíli věnoval knihařskému řemeslu v Bělé pod Bezdězem a měl klid na svou výtvarnou práci. Na venkově však vydržel jen pár měsíců. Po návratu zpět do Prahy již plně převládlo přesvědčení stát se umělcem. Váchal se však nedokázal smířit s pocitem nedostatku výtvarného vzdělání, a proto se za podpory svého strýce Mikoláše Alše přihlásil ke studiu soukromé malířské školy v ateliéru krajináře Aloise Kalvody, kde vydržel do roku 1905. Poté se na čas stal žákem figurální školy Rudolfa Béma, u kterého vydržel také pouze jeden rok. Po dvou „neúspěšných“ pokusech se Josef Váchal definitivně stal malířem samoukem. Jako umělec byl však Josef Váchal velice komplikovanou osobností s častými neurotickými příznaky způsobené neustálým stěhováním, neúplností rodiny, nezájmem ze strany rodičů, smrtí prarodičů. To vše mělo vliv na umělcovu psychiku i tvorbu. Neuróza byla doprovázena také pocity úzkosti, strachu a halucinacemi. Již od dětství trpěl nespavostí a snovými děsy. To vše způsobovalo malířovu sociální nepřizpůsobivost k okolí a špatnou komunikaci s ostatními lidmi. Otevřený vztah si Josef Váchal vybudoval pouze k přírodě a psům, oddaným bytostem, které nejsou schopny zrady ani křivd. Útěchou se mu stala pouze umělecká tvorba, jeho životní poslání, ve kterém nacházel vnitřní klid a uspokojení až do konce svého bytí. Pro uměleckou veřejnost se vždy prezentoval jako nezařaditelný individualista, který se stranil aktivní účasti na kulturním dění a ačkoli častokrát za život trpěl finančním strádáním a materiálovými nedostatky věnoval se výlučně a pouze výtvarné a literární tvorbě. Veliký dojem na něj udělala výstava norského expresionistického malíře Edvarda Muncha konaná v roce 1905 v Praze. Během let 1905 – 1906 podnikl Josef Váchal několik poznávacích cest po českém kraji. V roce 1906 si Váchal otevřel ateliér na pražských Vinohradech, kde však nedokázal ze strachu a tísně přenocovat. Přespával proto v parku na lavičkách a do ateliéru se vracel až za svítání. V práci stále pokračoval v symbolických kresbách. Objevovaly se také první pokusy o dřevořezy (dýmky, figurky). Po smrti Karla Hlaváčka se Josef Váchal přestěhoval společně s matkou do bytu v Barákově ulici. Rok 1907 se stal mezníkem v tvorbě Josefa Váchala. Teprve od tohoto roku se začalo formovat období jeho osobité, originální malířské tvorby, které zahrnovalo kresby (Chorobná duše, Kulty, Kristus, Čarovné prsty, Prostituce Stezka hrůzy), malby (Incubus, Kobka života a mystiky, Vzývači ďábla), dřevořezy (Křest Páně v Jordáně, Šílenství, Černá magie) a lepty (Ženy, Vidění, Seance). V roce 1910 se stal Josef Váchal spoluzakladatelem uměleckého sdruženíSursum (Vzhůru). V následujících letech dále rozvíjel svoji tvorbu. K činnosti přidal i ilustrace knih. Po období smutku, depresí a melancholie se Josef Váchal v roce 1913 oženil s Mášou Pešulovou. Ve stejném roce však do Váchalova života zasáhl opět smrt, když umřel jeho strýc Mikoláš Aleš, ke kterému každoročně s oblibou jezdil. V roce 1915 otevřel Váchal nový ateliér, ve kterém setrval až do roku 1940. První roky války prožíval Váchal v relativním klidu svého ateliérů a válečný konflikt chápal spíše jako něco, co se ho zatím příliš netýkalo. 17. srpna roku 1915 byl sice odveden na vojnu do Plzně, ale za čtyři dny je propuštěn pro svou celkovou slabost. Další povolávací rozkaz přišel v listopadu roku 1916. Tentokrát byl Josef Váchal odveden a na vlastní kůži tak pocítil hrůznost války, která se mu nesmazatelně vryla do paměti. Své dvouleté působení ve válce popsal Váchal ve své knize Malíř na frontě. Po skončení války pokračoval Váchal tam, kde před válkou skončil. V roce 1920 navštívil výstavu Tvrdošíjných, kde obdivoval dílo Josefa Čapka. V následujících letech nadále rozvíjel techniku dřevorytu a experimentoval s olejomalbami. V roce 1922, po smrti jeho ženy Máši, se Váchal na čas uzavřel před okolním světem. Tato událost jej poznamenala do konce jeho života. Jediným východiskem se mu stala práce, kterou byl doslova zavalen. Psal, maloval, kreslil. Po boku mu stála jeho přítelkyně a družka Anna Macková. V roce 1934, kdy Váchal oslavil své padesáté narozeniny, se rozhodl uspořádat v Praze jubilejní výstavu děl z let 1909 – 1934. Výstava sklidila v očích veřejnosti překvapivě malý ohlas. Neúspěch znamenal pro Váchal veliké zklamání, které nakonec vedlo k omezení jeho tvůrčí činnosti. V roce 1939 přichází dalšírána v životě Josefa Váchala, když tragicky zemřela umělcova matka. Po této události se společně s Annou Mackovou přestěhoval po více než čtyřiceti letech zpět na venkov, do Studeňan u Jičína. Mezi místní obyvatelstvo však příliš nezapadl. Přesto zde pokračuje ve své práci výtvarníka a spisovatele. V následujících letech vydal několik rukopisů a dřevorytů. Zájem o umělcovu práci nastal až s příchodem Marie Bajerové, která se stala autorkou životopisné knihy o Josefu Váchalovi. V průběhu šedesátých let se o Váchalovu tvorbu začaly zajímat významné české galerie, což přineslo autorovi na sklonku života kromě drobných finančních prostředků i tíživě očekávané uznání. Josef Váchal zemřel 10. května 1969 v Studeňanech, tři dny po pohřbu jeho družky Anny Mackové. Před svou smrtí byl Josef Váchal oceněn titulem zasloužilý umělec.