Richard Wiesner, významný český malíř, pedagog a odborný publicista, patřil do skupiny malířů první poloviny dvacátých let, kteří své umění nacházeli spíše v životních zkušenostech, nežli ve školních lavicích. To vše bylo zapříčiněno dobou krátce poválečnou, kdy atmosféra politicko-kulturních aktivit byla značně nestálá. Není však žádného sporu, že generace prvních desetiletí 20. století sehrála jednu z nejvýznamnějších výtvarně-společenských úloh. Richard Wiesner se narodil 6. července 1900 v Rudě na Moravě. Pocházel z rodiny tkalce, který byl zaměstnán v továrně na hedvábí v Šumperku. Vyrůstal se dvěma sourozenci. Své studium započal jako dekorační malíř, kde se poprvé setkal se skutečným uměním. Po konci války však své řemeslo opustil a odjel do Prahy, kde zkusil štěstí u přijímacích zkoušek na Uměleckoprůmyslovou školu. První pokus však nevyšel podle malířových představ. Avšak v roce 1920, po druhém pokusu, již nastoupil jako student dekorativní malby Uměleckoprůmyslové školy v ateliéru profesora Arnošta Hofbauera. O dva roky později však přestoupil na Akademii výtvarných umění do ateliéru profesora Jakuba Obrovského a v roce 1924 se stal studentem oboru figurální malby pod vedením profesora Vratislava Nechleby. Studium na akademii ukončil v roce 1928. Již během studia se bohatě rozrůstala Wiesnerova malířská tvorba. V roce 1924 při nástupu do ateliéru V. Nechleby, se uvedl obrazem s názvem Rodinná podobizna. Inspiraci svých dalších obrazů hledal nejen ze svých zážitků, ale svou pozornost upřel i k sociální tématice. Dokladem slouží obrazy jako Revoluce nebo Stávka textiláků (1928). Po studiu, na podzim roku 1928, odjel Wiesner na dvouletý studijní pobyt do Francie. V Paříži se Wiesner zabydlel velice rychle. S pomocí přítele V. Makovského si v předměstí Puteaux zřídil svůj ateliér. Docházel také na hodiny malíře Františka Kupky, který na pařížském předměstí strávil většinu svého života. Wiesner přivykl pařížskému prostředí i proto, že zde již dvakrát s exkurzí z Akademie byl. Svůj čas trávil v Louvru, kde obdivoval díla starých mistrů, i v jiných menších galeriích a muzeích. Jeho zájem nejvíce upoutala práce francouzského malíře Édouarda Maneta, kterého viděl jako hlavního představitele krás francouzského umění. Pařížská etapa nakonec vnesla do Wiesnerova díla lyrický motiv, v němž malíř našel svou uměleckou rovnováhu. Po návratu zpět do vlasti v roce 1930 se stal Richard Wiesner členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Jeho práce jako Rodina (1932), Žena u stolu (1933) se objevovaly na pořádaných členských výstavách spolku. Svou charakteristikou, s větší části utvořenou vlivem pobytu ve Francii, splňovaly totiž požadavky spolkové tvorby, avšak s sebou nesly i výrazné rozdíly oproti dřívější tvorbě akademické. Do Wiesnerových obrazu začal vícestranně pronikat cit a fantazie. Malíř začal dávat průchod svým zážitkům, barevné představivosti a nespokojoval se pouze se strohým popisem vnějších, okolních vjemů. Obrazy však netratily na svém realistickém prvku. Wiesner se ani jako realista a ctitel starých výtvarných tradic nemohl plně oddat nekontrolované abstrakci, ke které by se jeho tvorba pomalým tempem schylovala. Musel tedy hledat jiný způsob vyjádření svých niterných představ a zážitků. Východisko našel již u zmiňovaného francouzského impresionisty Maneta, který výraznou měrou ovlivnil Wiesnerovu práci. V Manetově senzualistickém realismu mohl Wiesner uplatnit svůj zkoušený umělecký přístup ke skutečnosti. Základem Wiesnerovy tvorby se stala figurální kompozice a portrétní malba. Lidská postava a její výrazové možnosti, kterým se Wiesner věnoval, spadaly svou figurálností do všeobecného uměleckého proudu současné doby. Velice známým obrazem se stal autobiografický portrét Vlastní podobizna z roku 1934, který svým spontánním a bezprostředním působením vytvořil základ pro Wiesnerovu figurální tvorbu. V následujících letech se Wiesner ponořil do tvorby převážně portrétů. Jako námět mu posloužily především ženy, představitelky a symbol přírodních, symetrických tvarů a objevilo se i několik obrazů s podobiznami malířových nejbližších příbuzných, zejména manželky a dcery. V případě Richarda Wiesnera je prolínání profesního a osobního života téměř osudovou záležitostí. Kromě jiného vyzařovaly jednotlivé obrazy nepřebernou barevností, která jen dokonala celistvý půvab díla (Podobizna pani Pelcové, 1936; Školačka, 1938; Podobizna paní Vorlové, 1940; Podobizna umělcovy ženy, 1940). Z Wiesnerovy tvorby je třeba také vyzdvihnout práci na zátiších a krajinách. V roce 1942 představil Wiesner své obrazy na členské výstavě SVU Mánes. Mezi vystavenými exponáty byly především podobizny z let minulých, rozsáhlé kompoziční malby a mnoho zatím jen malířských náčrtů, které byly spíše základem pro figurální malby (Odpočinek, Ticho, Shledání atd.). Po válce pokračoval Wiesner v barevných kombinacích a hrou s barvami. Dokladem poslouží dvě figurativní malby Nokturno a Rekonvalescence, které vznikly bezprostředně po konci druhé světové války. Věnoval se také soustavně zátiším (Dívka s jablkem, Dívka s růží, Žena v křesle) a náročnější monumentální malbě, kterou v rámci spolku Mánes představil na souhrnné výstavě v roce 1947. V roce 1948 se Wiesnerovi naskytla výjimečná příležitost, když dostal nabídku na výzdobu vstupní haly Karolina. Wiesner pro tuto příležitost vytvořil na šestnácti dubových tabulích alegorie jednotlivých studijních oborů s jejími symboly. Po dokončení této zakázky opustil vody uměleckého poetismu a zaměřil se na již akademicky prověřený popisný realismus. V rámci této skutečnosti maloval krajiny, zátiší či podobizny. Významnou prací se stala zakázka pro architektonickou výzdobu nádraží na Praze – Smíchov, pro které vytvořil rozměrný vlys čelní stěny haly. Závěr padesátých let trávil malíř v klidném zátiší Orlických hor, ve vesnici s názvem Říčky. Inspirován místní krajinou dostala Wiesnerova fantazie nový impuls. Z tohoto období jsou známy obrazy jako Krajina z Říček, Z pole nebo série podobizen např. Otakara Mrkvičky a Františka Langra. V roce 1958 se Richard Wiesner zapojil svými obrazy do výstavy Skupiny 58, které se stal členem. V následujících letech vytvořil Wiesner několik krajinných kompozic a zátiší (Dívka čtoucí dopis, Dívka u okna, Bílý mrak). V obrazech uplatňoval malíř svůj vytříbený smysl pro barvu, která se mu stala základním výrazovým prostředkem. V roce 1971 byl Richardu Wiesnerovi udělen čestný titul národního umělce. Richard Wiesner zemřel 6. listopadu 1972 v Praze.