„Mé umění je předvedení oněch stavů duše, kotvících v samé tmě podvědomí bytosti člověkovy, z nichž všechno jeho dění vzniká a navenek se projevuje.“ Významný český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a představitel avantgardního umění 20. Století, Jan Zrzavý, se narodil 5. listopadu 1890 v obci Vadín – Okrouhlice nedaleko Havlíčkova Brodu a zemřel 12. října 1977 v Praze. Pocházel z učitelské rodiny. Jeho otec Jan Zrzavý působil jako řídící na venkovské jednotřídce. Uznával spíše praxi, nežli obvyklou výuku. Dále se věnoval podnikání v oboru včelařství a zahrádkářství. Spolu se synem příliš nevycházeli. Nemohli se shodnou zejména v cestě synova života. To s matkou Vilémou (rozenou Kaizlovou) vycházel mladý Jan dobře. Už proto, že pocházela z měšťanské rodiny, kde měli spíše umělecké sklony. Jan Zrzavý vyrůstal spolu se svými osmi sourozenci (celkem sedm chlapců a dvě děvčata). Se svými vrstevníky však nesplynul. Malý senzitivní chlapec se nejraději oddával snění a představivosti. Právě zde můžeme hledat inspirativní počátky malířovi krajinné tvorby. Celý život se vracel k zážitkům z dětství, na kterých lpěl, stejně jako na starých rodinných tradicích, které jej provázely až do jeho smrti. V rodině si s malým Janem nevěděli moc rady. Zpočátku chtěl být sochařem, poté hercem, spisovatelem, poustevníkem nebo malířem. Studoval nejdříve na gymnáziu v Havlíčkově Brodě a na reálce v Kutné Hoře. Učení mu tam však příliš nešlo. Proto přešel na měšťanku do Přibyslavi a poté opět do Havlíčkova Brodu, kde už studium zvládal a měl tak prostor na svou počáteční malířskou tvorbu. Jak už ale bylo tehdy typické, rodiče neviděli v malování velkou budoucnost, a proto se Jan Zrzavý přihlásil v roce 1905 na stavební průmyslovku v Brně. To však Zrzavého vůbec nebavilo a taky to bylo znát na jeho studijních výsledcích. Od školy jej „zachránil“ až zánět ledvin. Lékaři mu nedávali mnoho šancí. Tím obměkčili otcovo stanovisko a ten odvezl svého syna roku 1906 do Prahy, kde se mladý nezkušený Zrzavý neúspěšně pokusil o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu. Zapsal se proto do soukromé malířské školy Karla Reisnera, poté Františka Županského a nakonec do ateliéru Františka Ženíška. Po roce se o přijetí pokusil znovu, úspěšně. Nastoupil tak do ateliéru profesora Emanuela Dítěte. Obsah výuky však neodpovídal jeho představám, a proto po dvouletém působení studium ukončil (1909) nebo byl spíše vyloučen, protože školu zanedbával a měl tedy prý špatný vliv na spolužáky. Co se týče Zrzavého tvorby, tak jeho počátky měly obvyklou podobu instinktivního talentu a na druhé straně zase vyjadřování náhodné povahy věci. Už od dětství velice citlivě vnímal své okolí. Nejvíce na něj zapůsobily kresby z kalendářů od Mikoláše Alše, které mu ukazovaly a přibližovaly každodenní svět, ve kterém žil. Při svém působení na brněnské průmyslovce objevil krásy moravského života a tehdejšího folklóru. Po příchodu do Prahy se mu poprvé naskytla možnost seznámit se s díly velkých mistrů, které do té doby neviděl, a které jej podněcovaly k vlastní tvůrčí činnosti. Oblibu našel v některých známých malířích jako např. Mistr třeboňský, Dürer, Leonardo nebo Munch, jehož výstava v roce 1905 hluboce zasáhla mladé malíře, kteří později vystavovali pod záštitou skupinyOsma. I když však členy skupiny neznal, ani jejich výstavy neviděl, byla jeho tvorba s programem skupiny úzce svázána. Dosvědčují to obrazy vzniklé kombinací impresionismu a neoimpresionismu pod vlivem francouzské malby (Zátiší s jablky, Zátiší s česnekem, 1907; Kampa, 1907). Veškeré inspirativní zážitky vyvrcholily na výstavě francouzského impresionismu, kde se Zrzavý seznámil s díly van Gogha nebo Gauguina. V roce 1907 jej cesta zavedla na velice krátký čas do francouzské metropole nad Seinou, kde jej lákala touha po poznávání. V Paříži však nenašel žádnou spřízněnou duši, a proto byl nucen po pár dnech odjet zpět do Čech. Cesta mu však přinesla mnoho zkušeností, seznámil se blíže s Leonardovými pracemi a probudila v něm touhu po návratu do Francie. Nedlouho po návratu domů namaloval Jan Zrzavý svůj první pastelový obraz s názvem Údolí smutku. O něco později vznikla jeho první olejomalba a v roce 1909 namaloval obrazy Veselé poutnice, Nokturno, Poslední píseň nebo Antikrist. V tomto období tvořil pod vlivem expresionismu a symbolismu. Soukromý život Jana Zrzavého se velice intenzivně prolínal se svět představ umocněného uměním a literaturou, kterou si oblíbil. Četl knihy od Byrona, Dostojevského nebo Julia Zeyera, který ho svou poezií ovlivnil asi nejvíce (Zeyerova zahrada, 1908; Zahrada z kláštera sestry Pascaliny, 1908). V období před první světovou válkou můžeme v tvorbě Jana Zrzavého pozorovat silný vliv ze strany kubistické tvorby českého umělce Bohumila Kubišty, ve kterém si Zrzavý našel svou spřízněnou duši a přítele. Jeden z prvních náznaků syntetického úsilí zjednodušení tvarů se objevuje v díle Hlava tanečnice namalovaného v roce 1910. Jan Zrzavý byl velice učenlivým žákem a brzy se plně ztotožnil názory a přesvědčením, kterému Kubišta věřil (Andělská návštěva, 1911; Snoubenci, 1911; Spící hoch, 1912), avšak čistému kubismu Zrzavý nepropadl. Na podzim roku 1912 se představil se svými obrazy na výstavě pořádané uměleckým sdružením Sursum v Obecním domě v Praze. Společně s ním vystoupili umělci jako Konůpek, Váchal, Adámek atd. Sdružení se však za krátký čas rozpadlo a Zrzavý se ještě v tom samém roce stal mimořádným členem Skupiny výtvarných umělců Mánes, odkud v roce 1917 vystoupil. Koncem roku 1912 namaloval Zrzavý obraz s názvem Kázání na hoře, který měl představovat souhrn malířových nabytých zkušeností získaných od Kubišty. V roce 1913 se jeho tvorba přiblížila k rysům kubismu snad nejvíce (Portrét, Krasavec, Zátiší s konvalinkami, Spasitel). Dále se nechal inspirovat biblickými výjevy, na základě nichž vznikla díla jako Biblická krajina (1913), Diana (1913), Jitro (1919). V období první světové války navázal Jan Zrzavý přátelství s Josefem Čapek a Václavem Špálou. Toto přátelství vyústilo v roce 1918 ve vznik umělecké skupiny Tvrdošíjní a tentýž rok uspořádal v Topičově salonu svou první samostatnou výstavu. Krátce na to onemocněl malíř tyfem, ze kterého se musel delší dobu léčit. Počátky dvacátých let znamenaly syntézu podnětů symbolistních a kubistických. Základní tvarová a výrazová problematika jeho děl přetrvala velmi zřetelně např. v díle Vdova z roku 1920. V roce 1923 se stal Jan Zrzavý členem Umělecké besedy, kde se účastnil členských výstav a kromě jiného začal také ilustrovat publikace ve vydavatelství Aventinum jako např. Máchův Máj (1924) nebo Erbenovu Kytici (1927). V polovině dvacátých let začal znovu cestovat. Poprvé se podíval do Itálie a v roce 1924 znovu navštívil Francii, kde si otevřel svůj vlastní ateliér. O rok později pobýval v Bretani, kde maloval převážně krajiny (Camaret, 1926; Kostel v Camaretu,1927; Náves v Keumeuru, 1929). Od roku 1930 vystavoval své obrazy pravidelně v Alšově síni spolku Umělecká beseda. Příchod druhé světové války vnímal Jan Zrzavý velice intenzivně. Bylo to už po druhé, co zažíval děsy a hrůzy, které přinášela válka. Ve svých krajinách kladl důraz na osudovost (Via Appia). V roce 1942 si pronajal byt ve Vodňanech. Koncem války nesměl, jako většina umělců, vystavovat, jelikož byl označen za „zvrhlého“ umělce a hrozilo mu totální nasazení. V Roce 1947 oslavil konec světové války obrazem s názvem Pomník Rudé armády před odhalením. Mezi lety 1947 – 1950 působil Jan Zrzavý jako profesor malby a kompozice na katedře výtvarné výchovy Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci. Ve své tvorbě navazoval až do roku 1960 na dřívější tvůrčí přístup krajinomaleb. V roce 1966 byl ve svých pětasedmdesáti letech jmenován národním umělcem. I přes takto pokročilý věk však nezanechal cestování. Opětovně navštěvoval Bretaň a jistou proměnu v jeho tvorbě znamenaly i cesty do Řecka, kde se nechal okouzlit archaickým řeckým sochařstvím a také zde našel novou krajinou pro své obrazy (Poseidonův chrám na mysu Sunion). Svým pozdním dílem završil Zrzavý svou krajinomalbu, v níž se snažil vyjádřit smysl posledních desetiletí a vztah ke světu. Dílo Jana Zrzavého je velice obsáhlé a historicky vrstevnaté. Shrnul v něm několik etap vývoje výtvarného umění dvacátého století přes symbolismus, expresionismus, impresionismus, kubismus, až k projevům hluboce duchovním.