Ilustrátor, grafik, typograf, malíř a kreslíř, autor plastik a objektů Vladimír Fuka se narodil 5. února 1926 v Písku. Středoškolské studium absolvoval ve válečných letech 1941 – 45 na Státní grafické škole v Praze. V této době měl Vladimír Fuka možnost rozvíjet počátky své tvorby v ateliéru fotografa Josefa Sudka, ve kterém byl také zaměstnán. Těsně po osvobození v roce 1945 byl po absolvování grafické školy přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kde strávil dva roky v ateliérech malíře a profesora speciální krajinářské školy Otakara Nejedlého a malíře, ilustrátora a spisovatele Vlastimila Rady. Ještě do konce čtyřicátých let Vladimír Fuka představil své dílo autorsky na pražských výstavách z podzimu roku 1946 „Vladimír Fuka: Kresby a akvarely“ v Divadle Větrník a o tři roky později na jaře 1949 své obrazy ve Vilímkově galerii pod názvem „Vladimír Fuka: Obrazy.“ V poválečném ročníku studentů pražské Akademie poznal Vladimír Fuka také svoji budoucí manželku, malířku a uměleckou fotografku Evu Fukovou, rozenou Podešvovou, která pocházela z pražského kulturního okruhu sdruženého kolem jejího otce – akademického malíře, scénografa a redaktora Františka Podešvy a maminky – spisovatelky a překladatelky Marie Podešvové. V jejich domku na pražském Spořilově se scházela tehdejší vybraná prvorepubliková umělecká společnost. Mezi jejich blízké přátele a časté návštěvníky patřili například literární kritik František Kovárna, spisovatelé Egon Hostovský a Jan Čarek nebo český divadelní a filmový teoretik a kritik, profesor Akademie Antonín Martin Brousil. Také pozdějšímanželé Fukovi se stýkali společně s okruhem tvůrců a umělců z řad svých blízkých přátel, zejména s Jiřím Kolářem, ale také Kamilem Lhotákem, Emanuelem Fryntou, Zdeňkem Urbánkem, Janem Hančem či Josefem Schwarzem-Červinkou a dalšími. Z jejich společných setkávání v průběhu několika let vzešla nejen vzájemná umělecká inspirace, ale společně se jim podařilo vydat i několik výtisků samizdatového časopisu s názvem „Magáč,“ ze kterého se bohužel již nedochoval ani jeden exemplář. Umělci si vyměňovali své postřehy ze svých deníků a navzájem se povzbuzovali v těžkých dobách první poloviny padesátých let. Toto neoficiální sdružení se scházelo nejprve utajeně po soukromých bytech, později se stala centrem jejich schůzek pražská kavárna Slávie. Pevné doživotní přátelství pojilo Vladimíra Fuku s básníkem a překladatelem Emanuelem Fryntou, který jako jediný byl obeznámen se záměrem manželů Fukových emigrovat a se kterým si až do posledních dní vyměňoval Vladimír Fuka prostřednictvím dopisů přes oceán své postřehy ze života v emigraci. Emanuel Frynta také tajně schoval a uchránil Fukovy politické kresby a deníky, v době svého vzniku z důvodu hrozící perzekuce tajné a neveřejné. Právě jeden z výtvarných deníků Vladimíra Fuky, vzešlý na základě reflexe soudobých politických a společenských událostí první poloviny padesátých let, se dochoval jen díky statečnosti Emanuela Frynty a mohl tak vyjít v roce 2010 knižně. Fukův deník datovaných a číslovaných kreseb z roku 1952 byl tvořen na základě tzv. „konfrontáží,“ způsobu zápisu událostí, na který přivedla Vladimíra Fuku jeho manželka Eva, spočívajícím v konfrontaci oficiálních zpráv s necenzurovanými kresbami a fotografiemi a krátkými slovními poznámkami. Fukova tvrdá kritika stalinismu a výjevy z každodenního života připomínající záměrně podmínky koncentračních táborů by jej tehdy, pokud by byly zveřejněny, stály nepochybně několik let těžkého vězení. Ve svém deníku používal také techniku koláže, se kterou pracoval díky přátelství s nejvýznamnějšími českými tvůrci této techniky Jiřím Kolářem či Kamilem Lhotákem již na sklonku čtyřicátých let. Již počátkem padesátých let začal Vladimír Fuka tvořit velký soubor imaginárních portrétů, v nichž reflektoval své vnímání děl předních uměleckých osobností výtvarného umění, literatury a hudby, např. Pabla Picassa, Franze Kafky nebo Arthura Rimbauda. Soubor vyšel ve třech jazykových mutacích knižně v roce 1956, na domácích pultech se však neobjevil, poněvadž byl rozhodnutím tehdejšího nakladatelství Artia určen pouze pro zahraničí publikum. V polovině šedesátých let projevilo na základě tohoto titulu zájem o Fukovu práci i newyorské nakladatelstvíMcGraw Hill a pozvalo Vladimíra Fuku na pracovní návštěvu do Spojených států. Před emigrací navštívil Vladimír Fuka Spojené státy celkem dvakrát v letech 1964 a 1965 a oslovil ho tamější svět městských konstrukcí, barevnosti, reklamy, moderní architektury a neonových světel. Těžce však při těchto pobytech nesl odloučení od své rodiny, která musela nuceně zůstat jako rukojmí v Československu. Tuto situaci vnímal jako jeden ze svých životních bezvýchodných labyrintů a byla i jedním z impulzů pro jeho budoucí odchod do zámoří. Počátkem padesátých let se tvorba Vladimíra Fuky zaměřila především na knižní grafiku a knižní ilustrace, jimiž doprovodil do doby své emigrace do Spojených států více než 250 česky psaných domácích i zahraničních titulů pro dospělé i dětské čtenáře. Z výběru z Fukových stěžejních ilustrací druhé poloviny padesátých let vynikala například sbírka básní amerického básníka Walta Whitmana „Stébla trávy“ (1955), román polského spisovatele Stanislava Lema „Nepromarněný čas“ (1956) nebo románová trilogie Johna Galsworthyho „Moderní komedie“ (1957). Z konce padesátých a počátku šedesátých let pak Aškenazyho „Putování za švestkovou vůní“ (1959), Čapkův „Život a dílo skladatel Foltýna“ (1960), na jehož realizaci spolupracoval Vladimír Fuka se svojí manželkou Evou, či román Kingsleyho Amise „Šťastný Jim“ (1960). V polovině šedesátých let se Vladimír Fuka věnoval intenzivněji ilustracím dětských knížek. Básníku Zdeňku Kriebelovi doprovodil v roce 1964 svými kresbami sbírku dětských básniček „Stradivárky z neónu. Posměšky na plot.“ S přítelem a kolegou Jiřím Kolářem spoluautorsky vydal v roce 1964 knížku jejich vlastních anekdot, hádanek a her pro malé i velké „V sedmém nebi,“ která byla později přeložena do tří dalších světových jazyků a následujícího roku po svém vydání byla v italské Bologni na prestižním veletrhu knižních ilustrací oceněna zlatou medailí„Medaglia d ?Oro." Další společnou knížkou, kterou vydal Vladimír Fuka se svým přítelem Jiřím Kolářem byla již v roce 1961 sbírka hravých básniček a říkanek s geniálně zpracovanou výtvarnou podobou „Nápady pana Apríla.“ Velmi populární ilustrovaná „Dětská encyklopedie“ (1966) s texty Bohumila Říhy byla od roku svého vydání opakovaně vydána s obrazovým doprovodem ilustrací Vladimíra Fuky, po jehož emigraci až v přepracovaném pátém vydání z roku 1978 jej vystřídal JiříKalousek. Specifická autorská spolupráce pojila Vladimíra Fuku se spisovatelem Zdeňkem Mahlerem, který byl v letech 1955-60 ze své funkce tiskového tajemníka tehdejšího ministra školství a kultury a také dramaturga Laterny magiky jedním z organizátorů československé účasti na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vladimír Fuka patřil k tvůrcům výtvarného úspěchu tamějšího československého pavilonu. V roce 1965 vyšla na základě spolupráce Zdeňka Mahlera a Vladimíra Fuky jejich společná knížka „Jak se stát bubeníkem královské gardy.“ Již v roce 1964 však byla natištěna v arších v nakladatelstvíAlbatros knížka „New York,“ která ovšem spatřila světlo světa až v roce 2008. Vladimír Fuka totiž požádal o politický azyl právě v době, kdy sice byla knížka již vytištěna, ale nebyla ještě poslána do distribuce. Jediný výtisk zachránil tehdy právě Zdeněk Mahler přímo v redakci a na podkladu tohoto výtisku bylo možné později knížku znovu vydat, a to v původní grafické úpravě. Text a výtvarná podoba knížky se navzájem zcela doplňovaly a tvořily vzácnou jednotu tohoto „průvodce,“ kterému neubralo nic na jeho výrazu ani čtyřicet let zpožděné vydání. Lakonickými, výstižnými a téměř reportážními Mahlerovy texty a Fukovým výtvarným jazykem přiléhavě vystihli obtížně zachytitelnou atmosféru velkoměsta. Ve své malbě a zejména svých knižních ilustracích komponoval Vladimír Fuka jednotlivé kresby na první pohled proti všem pravidlům kompozičního uspořádání, jakoby náhodně. Při bližším pohledu však vynikl jeho přesný a účinný záměr. Narušoval velké plochy zdánlivě nahodilými, ve skutečnosti však plně funkčními geometrickými prvky, rozmanitě rozmístěnými objekty, konkrétními předměty, písmeny, nápisy nebo i drobnými kolážemi. Pomocí jednotlivých prvků, motivů, linek a černých zdůrazněných kontur perokresby své publikum precizně a hravě dovedl osobitou grafickou zkratkou k zamýšlenému sdělení. Hlavní Fukovou technikou byla kresba a kolorovaná kresba, často pracující s geometrickými motivy, avšak bez použití pomůcek, pouze naprosto jistým vedením malířovy ruky hraničícím až s dokonalostí, která mu umožňovala s detailní přesností proplétat a protínat jednotlivé různoběžky a rovnoběžky. V kolorovaných kresbách převažovaly spíše tlumenější barvy, z nichž převládaly zelená, modrá, hnědá a různé odstíny žluté, oranžové či tmavě fialové. Postavy, které na svých kresbách a ilustracích zachycoval Vladimír Fuka byly většinou laděny do komické, satirické až směšné roviny karikatury. Mužské figury se vyznačovaly výrazným špičatým nosem, většinou bez vlasů a s kloboukem. Ztvárnění postav bylo mistrně jednoduché, pár tahy pera či tuže, jejich kolorování někdy neúplné, s ponechanými bílými částmi. Často byly figury jeho ilustrací naznačeny jen v obrysu. Vladimír Fuka zaujímal nedůvěřivý postoj nejen k socialistickému řádu, ale po svém odchodu do zámoří i vůči komerční společnosti západu. Svým pesimistickým postojem hodnotil i vědeckotechnický pokrok, který sám od sebe nezaručoval společnosti lepší a spravedlivější životní podmínky. V jeho ilustracích se nicméně velmi často objevuje optimistický letecky komponovaný pohled, například právě v knížce „New York,“ kde sledoval svým pomyslným okem svrchu město v rozmanitých úhlech a vzdálenostech s precizním zpracováním jednotlivých detailů. Vladimír Fuka obdržel za své dílo řadu prestižních domácích i zahraničních ocenění. Byl znám především jako ilustrátor a kreslíř a jeho malířská tvorba tak ustoupila do pozadí a zůstala téměř neznámá. Po jeho emigraci se komunistický režim snažil vymazat jeho jméno ze širšího veřejného povědomí, což se mu téměř podařilo. Fukovy malířské cykly z počátku padesátých let, například temně laděný cyklus klaunů reflektující náladu a společenskou situaci té doby, byly do nedávné minulosti téměř neznámé. Počátkem šedesátých let začíná Fuka, vzhledem i ke svým zdravotním problémům, které jej upoutaly na dlouhou dobu na lůžko, zpracovávat své závažné životní malířské téma uzavřených labyrintů – symbolických útvarů, ze kterých není úniku. V roce 1967 byl Vladimír Fuka přizván Jiřím Trnkou k účasti na výtvarné podobě českého pavilonu na světové výstavě, konající se tentokrát v kanadském Montrealu. Výstava českého pavilonu zaznamenala velký mezinárodní úspěch a byla jedním z důvodů, pro které byl Fuka ještě téhož roku navržen na vysoké státní vyznamenání spolu s oceněním za zásluhy o rozvoj československé knižní tvorby. Vladimír Fuka však zvolil cestu svobodného života v americkém exilu a spolu se svojí manželkou a dcerkou se rozhodl vystěhovat do Spojených států amerických. Již v této době trpěl vážnou formou cukrovky a nechtěl strávit zbytek života v nesvobodě. Ve svém novém působišti ve Spojených státech získal Fuka díky svému mezinárodnímu věhlasu možnost pracovat jako knižní grafik a ilustrátor, věnoval se také malbě a po šesti letech pobytu získal i americké občanství. Prostředí svobodného světa se promítlo i do jeho tématiky labyrintů, ve kterých se v době exilového pobytu začaly symbolicky objevovat i náznaky úniku, vstupy a výstupy z uzavřeného prostředí. Do své vlasti mu již nebylo umožněno nikdy zavítat, přestože počátkem sedmdesátých let dlouho pobýval na ozdravných a léčebných kúrách v Německu a spolupracoval i s německými nakladateli. Pro svou exilovou tvorbu používal přídavné příjmení Fuka-Hervert. V díle Vladimíra Fuky nalezneme kromě malby, ilustrací, kreseb a koláží také plastiky, objekty, nábytek a různé designové ozdoby. V průřezu celé jeho tvorby se lze setkat s motivem labyrintu, který jej neopustil ani v emigraci, s hlubokým motivem s nesnadným významem, kterému nelze uniknout, lze se s ním pouze nějakým způsobem vnitřně srovnat. O znovuobnovení povědomí o díle a tvorbě Vladimíra Fuky v jeho rodné vlasti se po pádu železné opony zasadila zejména jeho manželka Eva, které bylo umožněno poprvé opět navštívit Československo až rok po úmrtí svého manžela. Vladimír Fuka podlehl svému dlouholetému vážnému onemocnění v New Yorku, 29. března 1977. V polovině devadesátých let byla jeho tvorba v České republice znovu představena širší veřejnosti na souborné výstavě s názvem „Vladimír Fuka: Cesta labyrintem: Souborné dílo,“ ke které vyšel v roce 1966 i rozsáhlý katalog s uceleným přehledem Fukovy tvorby.