Kubíček Jánuš (1921 - 1993)

Malíř, grafik a fotograf Jánuš Kubíček se narodil 5. prosince 1921 v Nových Hradech, jeho dětství je však pevně spjaté s Brnem, kam se v roce 1924 se svými rodiči přestěhoval. Rodina se usadila v městské části Královo Pole a stala se neformálním centrem brněnského uměleckého setkávání. Navštěvovali ji výtvarníci, spisovatelé a soudobí kulturní představitelé. Rodinné zázemí, ve kterém Jánuš vyrůstal, a zejména ateliér jeho otce - sochaře a řezbáře Josefa Kubíčka, výrazné osobnosti českého realistického sochařství první poloviny dvacátého století, formovalo Jánušovo výtvarné cítění už od malička. Taktéž Jánušův strýc, otcův starší bratr Leoš Kubíček byl uznávaným akademickým sochařem a řezbářem. Díky vyrůstání v uměleckém prostředí se tak postupné seznamování s výtvarným uměním a kulturními osobnostmi stalo pro Jánuše Kubíčka každodenní samozřejmostí. Malý Jánuš byl svědkem sochařské tvorby svého otce, pozorovatelem zrodu řady jeho děl a zároveň byl obklopen i soudobou malířskou tvorbou uměleckých přátel rodiny Kubíčkovy, jejichž obrazy dekorovaly prostředí rodinného bytu. Mezi tyto blízké přátele patřil například český krajinář a jeden ze zakladatelů moderního českého výtvarného umění malíř Jan Trampota, od nějž Jánuš Kubíček získal cenné poznatky v oblasti práce s voskovým pastelem a jehož osobní umělecká doporučení pomáhala mladému začínajícímu tvůrci zdolávat prvotní tvůrčí obtíže. Taktéž malíř a grafik Ferdiš Duša, krajinář, který svými oblíbenými dřevoryty doprovodil např. Bezručovy Slezské písně, byl Jánušovým podnětným rádcem v počátcích umělecké tvorby. Právě od něj získal Jánuš Kubíček do začátků své výtvarné dráhy darem grafický lis. Za pomoci blízkého rodinného přítele a současně svého křestního kmotra v jedné osobě Jiřího Mahena, vůdčí osobnosti tehdejšího kulturního brněnského života - básníka, novináře a knihovníka, uspořádal Jánuš Kubíček již jako čtrnáctiletý výstavu svých kreseb v prostředí dětské čítárny brněnské Městské knihovny. Jako student královopolského gymnázia se o tři roky později účastnil v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu společné výstavy studentských kreseb. V devatenácti letech zvítězil svou malbou v rámci soutěže Tvorby mladých. Gymnázium absolvoval Jánuš Kubíček v těžkém období druhé světové války roku 1941, a proto v době protektorátu nemohl dále pokračovat ve studiích na vysoké škole uměleckého typu. Prvotním Kubíčkovým záměrem však nebylo dosažení akademického vzdělání, neboť cítil plnou podporu uměleckého zázemí své rodiny a byl si i ve svém mladém věku dobře vědom získaných zkušeností a cenné praxe, které nabyl v ateliéru svého otce. Přesto se po maturitě rozhodl dále pokračovat ve studiích a rozvíjet svůj výtvarný talent na brněnské Škole uměleckých řemesel, na které setrval do roku 1943. Zároveň jako velmi mladý tvůrce vstoupil i do odborové organizace výtvarných umělců, čímž byla jeho tvorba odborně povýšena. Ve výboru této organizace působil ve dvacátých letech v rámci Skupiny výtvarných umělců právě Jánušův otec, sochař Josef Kubíček. O několik let později členství v této odborové organizaci uchránilo jeho syna od totálního nasazení. Jánuš Kubíček se tak mohl zúčastnit na počátku čtyřicátých let se svými zátišími a městskými krajinami výstavy pražského Spolku výtvarných umělců Mánes a stát se řádným členem nejen tohoto sdružení, ale i Spolku výtvarných umělců Aleš. Jánuš Kubíček byl ctitelem historie a velkým znalcem dějin umění, ke kterým ho přivedla již v dětství jeho starší sestra Jarmila, která historii umění studovala. Velice podnětnou studijní cestou se tak pro něj stala v prvních poválečných letech dvouměsíční návštěva Itálie, jejíž dějiny a kulturu obdivoval. Programově se na této cestě navrátil k samotné podstatě evropské kultury, nikoli jako náhodný návštěvník, nýbrž jako bedlivý pozorovatel a systematický sběratel poznatků a zkušeností. Po celý život vycházel ze svých skic, kompozic a náčrtků vypracovaných během této studijní cesty a stala se mu výchozí inspirací pro jeho uměleckou tvorbu. Navštívil Florencii, Řím, oslovil ho Rafael Santi, Tizian, atmosféra italských městeček. Učarovala mu nejen historická města, antické památky a helenistická sousoší, ale zamiloval si i zdejšírázovitou přímořskou krajinu. Po komunistickém převratu v roce 1948 a následném uzavření hranic nemohl Jánuš Kubíček svoji cestu na milovaný jih zopakovat. Našel si tedy náhradou jako připomínku renesančních italských domů, bílé lidové architektury a barokních sakrálních staveb, vinohrady a sluncem lemovanou krajinu jihomoravského městečka Mikulov. Z tohoto téměř ročního mikulovského pobytu vzešla řada prací, zejména olejů a olejových pastelů, které Jánuš Kubíček spolu s výběrem své předválečné a válečné tvorby představil publiku na své první autorské výstavě v brněnském Domě umění na jaře roku 1949. Mezi stálé náměty tvorby Jánuše Kubíčka patřily krajiny a zátiší, zabýval se však i figurálními kompozicemi. Umělecká dráha Jánuše Kubíčka širokým záběrem obsáhla různorodé odstíny malířské tvorby, od zátiší po krajinomalbu, od figurativní tvorby k portrétům, od inspiracímilovaných antických autorů přes jejich parafrázi mytologickými náměty až k abstrakci a imaginativnímalbě. Jánuš Kubíček byl renesančním člověkem, filozofem, umělcem s obrovským kulturním rozhledem, milovníkem rozličných sportů, například lukostřelby. Tak jako v předválečných letech dům jeho otce, tak i ateliér Jánuše Kubíčka se stal kulturním centrem pro setkávání uměleckých generací a soudobých kulturních osobností. V období oficiálního názorově nepružného socialistického realismu byl Kubíčkův brněnský ateliér svědkem otevřených uměleckých a filozofických diskusí, nezkreslených přednáškových souborů pojednávajících o současném výtvarnictví, výstav i neformálních hudebních produkcí. Pro brněnskou kulturní scénu v předlistopadovém období byl Kubíčkův ateliér jedním z mála míst umělecké svobody. Stejně jako filozofoval o životě, tak Jánuš Kubíček uvažoval i o svých obrazech, ke kterým se stále vracel, neúnavně a svědomitě zkoušel zpracovávat totéž téma různými technikami i styly, jakoby pátral po obdobě lidského myšlení ve výtvarné tvorbě. Jánuš Kubíček byl vynikajícím malířem, kreslířem, výtvarným řemeslníkem v tom nejlepším slova smyslu i uměleckým alchymistou. Oživoval dávno zapomenuté malířské techniky starých mistrů, např. Jana van Eycka. Významné místo v jeho tvorbě měla i grafika a dřevořezba. Byl dychtivým badatelem ve výtvarných technologiích, snažil se zvládnout s bravurou sobě vlastní i ty nejnáročnější techniky. Obdivoval tvorbu Vincenta vanGogha, Picassa a Paula Cézanneho. Jánuš Kubíček tvořil zdánlivě stranou hlavních výtvarných proudů, i když bývá označován za příznačného autora abstraktnímalby. K této abstrakci se však dopracoval přes zátiší, portréty a figurální tvorbu zpracovanou často nejnáročnějšími a nejpomalejšími malířskými technikami, nedbaje na soudobý uspěchaný hon za výrazem. Kubíčkovým cílem nebyla momentální prosperita, ale usiloval o umělecký řád, o klidné a vyrovnané dílo, neboť svou uměleckou tvorbu chápal jako závažné poslání založené na vysokých etických zásadách . V tvorbě Jánuše Kubíčka hrála velice důležitou roli barva. Byl velikým znalcem barev, jejich odstínů a dokonale ovládal světelnou kompozici. V době nedostatečné kvality výtvarného materiálu v padesátých letech si nechával posílat barvy a grafický materiál ze západního Německa. Jeho akvarely z této doby, které svými abstraktními kompozicemi byly předzvěstí a další variantou jeho olejomaleb, zářily těmito překrásně čirými barvami. V duchu Kubíčkem velmi uctívaného českého malíře, grafika a výtvarného teoretika Bohumila Kubišty byly Kubíčkovy obrazy doslova počítané matematickými vzorci tak, aby jejich výsledné vyznění přesně odpovídalo barevnému záměru autora. Jánuš Kubíček tak svými teoretickými znalostmi v praxi vždy dosáhl osobitého výtvarného výrazu, a to jak ve skladebné tak i v barevné kompozici obrazu. V rámci uvolňování tvrdé umělecké politiky v druhé polovině padesátých let byla výtvarným umělcům znovuotevřena možnost svobodněji se sdružovat ve tvůrčích skupinách. Pro brněnské tvůrce tak vznikla možnost se velmi poznenáhlu formovat do uskupení výtvarných umělců s názvem Brno 57. První společná výstava členů skupiny s prostým názvem „Jánuš Kubíček, Bohumír Matal, Vladislav Vaculka, Vladimír Vašíček“ se konala v pražské Galerii mladých ještě v prosinci roku 1957 s jasně vymezeným programem, důrazem na experimentální tvorbu jednotlivých členů a jasně definovaným odklonem od socialistického realismu. Skupina se v počátcích pevně stavěla k modernosti, otevřenější přístup a příklon k abstrakci zaznamenala až v šedesátých letech a byla značným zdrojem inspirace pro budoucí tvorbu jednotlivých jejich členů. Název Brno 57 nesoucí odkaz na původní rok vzniku skupiny přineslo ovšem až několikáté společné vystoupení sdružených umělců v dubnu roku 1963 na výstavě s názvem „Konfrontace výtvarných skupin“ v Domě umění v Brně, kde Jánuš Kubíček představil svůj ženský figurativní cyklus zpracovaný převážně starověkou antickou technikou malování voskem, enkaustikou. Skupina vznikala zpočátku bez formálního souhlasu Svazu výtvarných umělců, přestože ve sdružení působilo několik členů Svazu. Vůdčími osobnostmi skupiny Brno 57 se stali Jánuš Kubíček spolu s Bohumírem Matalem, kteří vycházeli ze shodného prostředí studijních ateliérů brněnské Školy uměleckých řemesel a po válce se rovněž stali členy skupiny Aleš i Bloku výtvarných umělců. Postupně se skupina formovala generačně rozptýlenými členy, avšak sdíleným stanoviskem, které se odklánělo od zobrazování skutečnosti ve smyslu napodobování a kladlo důraz na nezávislost procesu tvorby na objektivním smyslovém vnímání. Podstatu své práce viděli výtvarníci této tvůrčí skupiny ve kvalitě uměleckých prostředků, pravidelném členění plochy obrazu, barevnosti a světelné kompozici, která měla co možná nejúčinněji vyvolat v divákovi zamýšlený dojem. Členové skupiny se často neformálně setkávali v tehdy společném ateliéru Jánuše Kubíčka a Bohumíra Matala a sdružovali kolem sebe brněnské výtvarné umělce, architekty i teoretiky, mezi něž patřili kromě výše jmenovaných např. i sochař a keramik Karel Hyliš, akademický malíř, ilustrátor a grafik Zdeněk Kudělka, výrazná osobnost brněnského malířství Pavel Navrátil, historik umění a muzeolog Petr Spielmann nebo malíř a historik umění Jaromír Zemina. Ateliér také často navštěvovala i textilní designérka Vlasta Donauerová, se kterou Jánuš Kubíček v polovině padesátých let uzavřel manželství. V této době vznikla také řada monotypů, portrétů uhly a pastely, na kterých autor zpodobnil svoji ženu Vlastu v řadě výtvarných variací. V druhé polovině padesátých let si Jánuš Kubíček zřídil svůj vlastní ateliér. V této době se kromě zátiší, figurálních kompozic, aktů a portrétů začínala v jeho tvorbě objevovat i první ztvárnění ateliérových prostor, tématu, které Kubíček vyčerpávajícím a neustále hledajícím přístupem zpracovával po většinu svého tvůrčího života. Opakovaný námět prostředí jeho ateliéru dal vzniknout desítkám obrazů v různorodých ročních, denních i světelných podmínkách a náladách – obrazům Kubíčkova ateliéru v zimě, v noci, s umělým osvětlením, pojatých realisticky i abstraktně, až nakonec vznikl i obraz „ateliér-stmívání“ jakožto symbolická tečka tohoto tématu v druhé polovině osmdesátých let, zpracovaný v období, když už byl autor stižen vážným onemocněním. Počátkem sedmdesátých let se začal v důsledku rodinných úmrtí otce a starší sestry Jamily, žijící v exilu ve Spojených státech amerických, objevovat ve tvorbě Jánuše Kubíčka motiv smrti. Zároveň se však stále věnoval i svým oblíbeným antickým námětům s postavami Laokoonta, Ikara, Sysifa a dalších, které v závěru sedmdesátých let rozverně nahradil ženskými postavami, žertovnými kolážemi spolu s abstraktními akvarely a kvaši. Závažná nemoc, která se ohlásila již v polovině osmdesátých let, zapříčinila, že Jánuš Kubíček zaměřil tématiku svých posledních obrazů na přirozenou lidskou existenci a základní elementy života vůbec, vyjádřenými motivy země, vody, oblohy aj. Současně se systematicky a vědomě připravoval na postupné ukončení své tvůrčí činnosti. Na Kubíčkových malbách a grafikách zejména z posledního tvůrčího období byla patrná autorova schopnost přesného a dokonalého rozvržení obrazu. Každý jeho detail byl důležitým významovým prvkem, každý prvek měl svou váhu, žádná rovina obrazu nebyla druhořadá či netečná k celkové kompozici díla, přesto však zůstávala zachována výpovědní stupnice jednotlivých složek. Výsledné dílo ukotvené ve svém osobitém řádu pak působilo vzácně vyváženým, smysluplným a harmonickým dojmem. Současně bylo i zdrojem podnětů k dalšímu autorskému hledání a následující výtvarné práci. Tvorba Jánuše Kubíčka je součástí sbírek Moravské galerie v Brně a Národní galerie v Praze. V roce 1992 byl prohlášen čestným členem Sdružení výtvarných umělců a teoretiků Brno. Zemřel následujícího roku 21. května 1993 po dlouhé a těžké nemoci v Brně. Soupis jeho děl přesahuje úctyhodných pět a půl tisíce položek. Kromě tří desítek autorských výstav v předních prostorách českých a moravských galerií bylo jeho dílo představeno v roce 1992 i na samostatné výstavě v německém Museum Bochum pod souhrnným názvem „Jánuš Kubíček: Bilder, Zeichnungen, Graphik, Plastik.“ V rámci společných výstav byla Kubíčkova tvorba prezentována například v kontextu brněnského výtvarného prostředí „Mezi námi skupinami“ na výstavě Domu umění v červnu 2004 nebo v Muzeu města Brna následujícího roku pod názvem „Z brněnské malby šedesátých let.“ Dílo Jánuše Kubíčka se v současné době těší vzrůstající oblibě, o čemž svědčí i úspěšné výstavy z posledních let, například při příležitosti dvacátého výročí autorova úmrtí v roce 2013 autorská výstava v Topičově salonu v Praze „Uměním unikat stupiditě světa“ či nedávná výstava z července 2015 v pražské Galerii U Betlémské kaple s názvem „Akvarely a kvaše a Vlasta.“

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.