Tichý František (1896 - 1961)

František Tichý, světově uznávaný český malíř, grafik a jevištní výtvarník, se narodil 24. března 1896 v Praze na Smíchově a zemřel 7. října 1961 rovněž v Praze. Z hlediska úspěchu uměleckých prací na světové scéně, patřil František Tichý k nejúspěšnějším českým výtvarníkům a to i přesto, že se jako většina z nich musel potýkat s nepřízní osudu, který mu mnohdy přichystal nemilé chvíle. František tichý vyrůstal jako dítě pražských periférií. Jeho otec pracoval jako bednářský dělník, který neměl sebemenší smysl pro umění a kulturu. Vlivem tehdejšího dělnického prostředí, které otupovalo smysly a umělecký cit, není divu, že si nevšiml, jakým směrem se ubírá osud jeho syna. Proto byla výchova odkázána na Tichého matku. Kvůli chovánímusel František Tichý předčasně opustit školu a začít se učit řemeslu. Protože měl už od dětství výrazný cit pro kreslení, nastoupil do práce ve smíchovském litografickém podniku Koppe a Bellmann. Zde navštěvoval večerní odborné kreslířské kurzy pod vedením malíře Jakesche. Po vyučení se stal Tichý kancelářským poslíčkem, avšak jeho sen byl docela jiný. Tvorbu františka Tichého můžeme sledovat již od počátku v litografické dílně, kdy po večerech navštěvoval kurzy kreslení. Zde vznikala první osobitá díla živého motivu. Při kresbě lidského obličeje se Tichý snažil spojit nepravidelné rysy tváře do jasnějších, čitelnějších a pravidelnějších ploch. Roku 1915 vznikají kresby spíše blízké karikatuře, které Tichý maloval spíše pro své známé a příbuzné. V roce 1917, když bylo Tichému jednadvacet let, se přihlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru grafika Jakuba Obrovského a malíře Karla Krattnera. Protože však nepatřil k malířům, který by si nechal diktovat to, jak má malovat, nebyl na škole příliš úspěšný. Nedokázal se ztotožnit s detailní akademickou kresbou, která si zakládala na již zavedených malířských postupech. Z toho důvodu ukončil František Tichý v roce 1923 své další působení na Akademii. Již za dob studií si František Tichý otevřel svůj ateliér. Avšak jako malíře umělce jej zatím společnost nedokázala ocenit. Jako student se zaměřil na malbu podobizen, které můžeme považovat už za seriózní začátek umělcovy tvorby. Na rozdíl však od akademických obrazů vynikala díla zdůrazněnou konstrukcí dlouhých tahů štětcem, které byly osobitým projevem Františka Tichého. V roce 1920 navštívil posmrtnou výstavu Bohumila Kubišty, která jej inspirovala svou uvolněností, jednoduchostí a současně se seznámil s principy racionální výstavby obrazu a používáním základních geometrických tvarů. Ty se ukázaly v obrazech krajin z blízkého okolíPrahy. V roce 1920 začala také jeho spolupráce se Švandovým divadlem, pro které vytvořil v následujících letech téměř 50 scénických výprav. Byla to doba nesmírně těžká jak z hlediska existenčního, tak uměleckého. Vydělával si dokonce vystupováním v hospodách a kabaretech, kde zpíval a recitoval. Tichý si však nikdy nestěžoval. Žil nesmírně skromným životem a stranil se jakékoli společenské kultivovanosti. Chvíli měli jeho přátelé strach, zda dokáže odolat prostředí, ve kterém žil. Obrat nastal někdy v polovině dvacátých let, kdy se Tichý začal živit jako knižní grafik a výtvarník v nakladatelstvíMelantrich a současně tvořil působivé plakáty a reklamní tabule. Kolem roku 1925 se Tichý vrací k soustavné práci. Základním námětem děl se stalo cirkusové prostředí, které se ukázalo v obrazech s názvem Mávající clowni (1926) a Hlava clowna (1927). Současně vznikají obrazy zátiší(Kuřácké zátiší) a portrétů, které společně se světem cirkusu dávají vzniku jedinečného projevu malířovi práce tohoto období. V roce 1929 se rozhodl, na radu svého přítele Růžičky (ředitel reprodukčního podniku v Sao Paulu), podniknout cestu do Brazílie. Vydal se tedy přes Berlín, Paříž a Marseille do jihoamerického města. Kvůli občanským nepokojům v Brazílii byl však Tichý nucen zůstat se svou ženou ve Francii. Po roce čekání na ideální podmínky se kvůli finanční situaci své cesty do Brazílie definitivně vzdal a v roce 1930 přesídlil do Paříže, kde už žila spousta českých umělců. Našel si ubytování kus za městem a k tomu práci v továrně, kam musel každé ráno dojíždět. Výtvarnou prací se začal aktivně živit až po ročním pobytu, kdy do Prahy poslal první obrazy k příležitosti výstavy Umělecké besedy. To se stalo pravidelností a Tichý tak mohl zůstat v Paříži až do roku 1935. Poté se společně se ženou vrátil do Prahy. Přížské období můžeme považovat za vrchol Tichého tvorby. Zde získal, pod vlivem Georgese Seurata nebo Odilona Redona, technickou jistotu, se kterou rozšiřoval své hlavní námětové okruhy (zátiší ulici, kaváren, portréty známých a svět cirkusu). Vlivem francouzského prostředí vznikly obrazy Jonáš (1932), Kvetoucí jabloň, Clown v manéži (1931), Artista s talíří (1931), Věneček (1931), Hadímuž (1931), Kulečník (1933), Kartářka (1934), Kouzelník s kartami (1934). Ještě před Tichého návratem uspořádali jeho přátele výstavu z děl, které do Prahy poslal. Ta hrála v dalším vývoji umělcova života důležitou roli. Uvedla jej totiž do povědomí české výtvarné společnosti, která Tichého začala brát jako talentovaného výtvarníka. Po návratu do rodné země pokračoval Tichý v úspěšném rozvíjení zkušeností nabytých ve Franciii a současně se začal aktivně zapojovat do uměleckého dění. Jako člen Umělecké besedy se zúčastnil v roce 1936 členské výstavy. Ve stejném roce však přestoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, kde se následně zúčastňoval jeho výstav. Příchod druhé světové války a následná tíseň českého národa se intenzivně promítla i do Tichého děl. Objevují se symbolická témata náboženských výjevů, kterými Tichý vyjadřoval svůj odpor k nacistické tyranii. Dále maluje ironické postav klaunů, kteří se svými protáhlými úsměvy vysmívali tehdejšímu režimu (Břichomluvec, 1938; Krasojezdkyně nebo Krasojezdec). V tomto období se mistrova tvorba rozšířila i o obor grafických prácí s náměty vyskytujícími se v jeho pracích už mnoho let, včetně erotických. Současně s grafikou se začal Tichý zabývat i ilustrátorskou činností. Od roku 1940 vytvořil úspěšně ilustrace k dílům jako např. Cervantesova Dona Quijota, Arbesových Romanett i Robinsona Crusoa od Daniela Defoa. Po osvobození roku 1945 byl František tichý osloven, aby se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zde působil až do roku 1951. Do jeho tvorby se ve větší míře vrátily motivy podobizen lidí z okolí. V této době také vytvořil své nejvýznamnější jevištní realizace (Verdiho Aida, Petruška v Národním divadle). V polovině 50. let se František Tichý zabýval již jen ilustracemi krátkých novinových povídek a knižních obálek (Souboj, 1957; Cirkus Humberto, 1957). V roce 1958 se u malíře projevila těžká choroba, která vyžadovala dlouholetou léčbu. Po překonání zdravotní krize se opět navrátil k tvůrčí práci. František Tichý se svou tvorbou zařadil k hlavním osobnostem české výtvarné avantgardy 20. století. Svými díly se vždy snažil vyhovět dobovým požadavkům s důrazem na klasické umění ve svém osobitém a jedinečném projevu. Z těžkých začátků, kdy mnohdy musel zápasit o vlastní existenci, se vypracoval až na vrchol českého moderního umění. V roce 1961 se mu dostalo vyznamenání a byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1996 mu byla, in memoriam, udělena Medaile za zásluhy I. stupně.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.