Vostřebalová - Fischerová Vlasta (1898 - 1963)

Vlasta Vostřebalová se narodila 22. února 1898 v Boskovicích rodičům Marii a Karlu Vostřebalovým. Vlastina matka pocházela z Prahy, kde její rodina vlastnila lékárnu. Také Vlastin otec byl v Boskovicích váženým magistrem farmacie. V prvních letech dvacátého století se rodina přestěhovala do Prahy, kde Karel Vostřebal převzal po svém tchánovi zavedený lékárenský podnik a vybudoval z něj úspěšnou továrnu na léčiva. Mladá Vlasta, stejně tak jako její o dva roky starší sestra Věra, v Praze studovala nejdříve Městskou vyšší dívčí školu. Brzy však, již kolem roku 1915-16, navštěvovala soukromou malířskou školu Jana Rašky v Mánesově ulici v Praze a následujícího akademického roku přešla do Klárova soukromého malířského ateliéru ve Spálené ulici, a to zřejmě bez vědomí či přímo proti vůli svých rodičů. Zde dokončila svou přípravu na vstup na Uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru profesora Arnošta Hofbauera. Na této škole začala studovat v roce 1918. Ateliér figurálního kreslení a malby Arnošta Hofbauera však navštěvovala pouze do roku 1919, poté školu opustila z důvodů svého naprosto odlišného výtvarného pojetí kresby, se kterým se u svého pedagoga neshledala s pochopením. Vostřebalová se tehdy ve svém mladickém věku odvážila označit výuku profesora Hofbauera za přímo zpátečnickou. Vlasta Vostřebalová byla v této době také horlivou přívrženkyní myšlenek komunismu, pročež byla profesorem Hofbauerem z tohoto důvodu doporučena k vyloučení ze školy. K tomu sice vlivem zásahu rodičů nedošlo, ale jakmile se v roce 1918 otevřela Akademie výtvarných umění i pro ženy, Vlasta Vostřebalová se na tuto školu okamžitě přihlásila. Jejímu uměleckému založení však rodina, zejména otec, nepřála, a tak se na Akademii musela přihlásit tajně. Tento postoj nebyl v této době ničím ojedinělým, poněvadž studium na vysoké umělecké škole bylo v Čechách až do roku 1918 otevřeno pouze pro muže a ženám tento typ studia byl do té doby zapovězen a neměl tudíž ve společnosti žádnou tradici. Ostatně podobně na tom byla i spolužačka Vostřebalové z Uměleckoprůmyslové školy malířka Milada Marešová, která se rovněž kvůli svému studiu malířství s rodinou rozešla. Vztahy v rodině Vostřebalových též narušilo Vlastino vystoupení z římskokatolické církve roku 1919 a její pozdější vstup do Komunistické strany Československa již v roce jejího založení 1921. Na Akademii začala Vlasta Vostřebalová studovat v roce 1919. Zprvu navštěvovala ateliér malíře Vojtěcha Hynaise, který jej vedl už od roku 1893. V této době už mu bylo k sedmdesáti letům, a tak se jeho koncepce studia příliš neshodovala s názory jeho mladých studentů a docházelo k různým rozporům. Profesor Hynais dal Vlastu Vostřebalovou dokonce vyloučit kvůli její malbě „Helča,“ kterou vystavila v roce 1922 v rámci školních prací a ve které její pedagog Hynais zcela odmítl její abstrahující styl. Vlasty Vostřebalové se však ujal profesor Jan Štursa, který její malířské i kresebné dílo dokázal ocenit, a přijal ji do svého ateliéru, ve kterém nakonec Vostřebalová studium v roce 1923 absolvovala . Během svého studia se Vlasta Vostřebalová hojně zabývala i literaturou a divadlem. Ve svém vnímání literatury byla velmi ovlivněna Františkem Xaverem Šaldou a také proletářským pojetím děl Jiřího Wolkera a Stanislava Kostky Neumanna, ve kterém spatřovala to pravé nové revoluční umění, které bojuje za lepší budoucnost. Její umělecké názory, ale i osobní život, významně ovlivnil také literát Otokar Fischer. Seznámili se již na počátku dvacátých let, když se Vlasta Vostřebalová stala posluchačkou jeho přednášek německé literatury na Filozofické fakultě v Praze. Fischer byl téměř o dvacet let starší, v této době ještě ženatý. Tento vztah se jevil poněkud nevyváženým, na jedné straně vážený a uznávaný univerzitní profesor s četnými literárními a kulturními zahraničními styky a na straně druhé revoltující mladá dívka nesmiřitelných názorů, pro které se rozešla i se svou vlastní rodinou. Nicméně doba absolutoria Akademie v roce 1923 a následná její studijní cesta do Paříže zastihla Vostřebalovou již v očekávání jejich společného potomka a ačkoliv se po svém návratu do vlasti manželství bránila, jejich vztah byl na Fischerovo naléhání oficiálně uzavřen. Stalo se tak ovšem až po narození jejich syna Jana Otokara Fischera v listopadu 1923, a to v prosinci téhož roku v Českých Budějovicích. Manželství nemělo dlouhého trvání a již roku 1925 byl tento svazek úředně rozveden a Vlasta Vostřebalová-Fischerová se rozhodla žít, tvořit a starat se o syna samostatně. Až do poloviny třicátých let ovšem zdlouhavě pokračovalo řízení v otázkách péče a vyživovací povinnosti k synovi. V době, kdy byla malířka nucena účastnit se těchto vleklých soudních jednání, vzniklo překvapivě nejvíce jejích kresebných prací, což bylo naprosto v kontrastu s tehdejším vnímáním postavení žen ve společnosti, které, měly-li nějakou svoji profesi, věnovaly se jí pouze do doby, než založily rodinu. Naopak Vlasta Vostřebalová-Fischerová, ve své společenské bojovnosti proti zažitým konvencím, ukončení svého manželství vnímala jako dobrý důvod k tomu zbavit se tak vžitého statutu „manželky univerzitního profesora.“ Ostatně sama se nikdy nevzdala svého rodného příjmení, a to i v době, kdy bylo naprostou samozřejmostí přijmout bez výhrad po sňatku příjmení manželovo. Taktéž její zpočátku svobodné mateřství bylo tehdejší společností i její rodinou vnímáno velice problematicky. Ve druhé polovině dvacátých let se Vlasta Vostřebalová-Fischerová věnovala taktéž architektuře, a sice projekci svého vlastního domu v Praze Motole. Jako studentka pravděpodobně docházela na Akademii výtvarných umění na přednášky do Školy architektury, o níž byla Akademie v roce 1910 rozšířena pod vedením Jana Kotěry. Realizaci svého domu dokončila počátkem třicátých let a dle své architektonické koncepce celý půdorys pojala jako otevřený vzdušný prostor. Výtvarná tvorba Vlasty Vostřebalové-Fischerové je ohraničena obdobím začínajícím dobou univerzitních studií od roku 1919 a končícím nástupem okupace v roce 1939, kdy Vostřebalová-Fischerová dobrovolně svoji tvůrčí činnost uzavřela. V tomto poměrně krátkém časovém období se jí podařilo vytvořit více než stovku kreseb a téměř padesát olejomaleb. Již od studijních let se těžištěm její práce staly kresby na papíře, dochované tužkou a uhlem, avšak většinou nedatované ani nijak blíže nepopsané. Olejomalbou na plátně se umělkyně zabývala zpočátku své umělecké tvorby, kdy během univerzitních studií využila malbu k vymezení svého výtvarného stylu. Později kolem roku 1925 i kolem roku 1935 vznikaly malby tématicky i vizuálně odlišné, spíše jakési jednotlivá ztvárnění představ (Melancholie - před 1925, Dětský svět - 1925) nebo realizace původních kreseb (Ženy v lázních, před 1925, Utopená I - počátek 30. let). Ojedinělé dílo vytvořila autorka formálně snad nepůsobivějším, již zmiňovaným obrazem Dětský svět, kde se spíše než psychologii chlapcovi tváře věnovala jejímu odrazu v prostředí, v němž se postava nachází. První dochované malby byly tvořeny v duchu ryze realistických tendencí, kdy malířka pomocí barvy zdokonalovala svou kompozici a celkové barevné vyznění (např. Autoportrét - 1919-20). V důsledku autorčina zájmu o život dělníků, chudých, obyčejných a prostých lidí v jejich kresbách i následných olejomalbách vznikly četné portréty starých žen (Stařena v šátku), ve kterých kladla důraz na detail, u stařen například v podobě vrásek nebo stařecky upracovaných rukou, a obrysovou linku. Zároveň je zde patrný autorčin zájem o zachycení nitra portrétovaných osob, který se projevil zejména v jejích cyklech Typy z naší vesnice nebo Studie dětí z okolí Prahy, na které pracovala koncem dvacátých let v letním bytě v Senohrabech u Prahy. Tato lokalita byla oblíbeným místem mnoha pražských umělců a mezi sousedy Vostřebalových zde patřili například profesor Akademie Vojtěch Hynais, který se s rodiči Vlasty velmi úzce přátelil, nebo profesor dějin uměníAntonín Matějček. V kresbách Děvčátko v kostele, Portrétu z kubisujícího období nebo v Muži z profilu ztvárnila Vlasta Vostřebalová-Fischerová své postavy skrze kubisticky lomené plochy s téměř charakteristickým sochařským přístupem, kterým jsou tvary obličeje jednotlivých postav nebo figur do obrazu téměř vytesány. Smysl pro sochařské ztvárnění figur si Vlasta Vostřebalová-Fischerová osvojila v ateliéru Jana Štursy, který citlivě podchytil malířčino nadání pro tento druh tvorby. Krajinnému námětu se malířka věnovala již ve dvacátých letech ve svých obrazech Studie k Motivu z Jetětic a Motiv z Jetětic, ve kterých se netajila ovlivněním krajinami Jana Zrzavého. Části krajinného prostoru zachytila ve velmi jemné vrstvě, ostatně v mnoha jejích olejomalbách je patrná i struktura plátna. Výsledný efekt, někdy až magický, též podporuje absence detailů. Ještě v době studií na Akademii podnikla Vlasta Vostřebalová v roce 1922 stipendijní cestu do Německa a seznámila se zde s umělci a jejich díly z okruhu tzv. Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit). Jimi inspirována vytvořila později například své obrazy Stařec a děvče nebo velmi působivý olej Stařec a dítě (1925), ve kterých je opět patrné precizní ztvárnění postav. Posledně jmenovaný vznikl pravděpodobně jako umělecká reakce autorky na právě probíhající rozvodové řízení a další soudní řízení týkající se svěření syna do péče, o které taktéž požádal i Otokar Fischer. Bývalý manžel partnerku dokonce v rámci vleklých soudních jednání zcela neoprávněn nařkl z duševní choroby, a tak se se vztahem k němu malířka na svých obrazech snažila alespoň vnitřně vypořádat. V rámci své činnosti v Komunistické straně Československa, spolu se svou přítelkyní malířkou Miladou Marešovou, získávala Vlasta Vostřebalová-Fischerová své kolegy pro práci v časopise pro proletářské děti Kohoutek a zajišťovala předávání ilustrací odpovědným redaktorům. Svoji vlastní tvorbu však v časopise nikdy nepublikovala. Za to aktivně kreslila letáky pro časopis jednotné fronty pracujícího lidu Rudá pomoc, vydávaný ve třicátých letech Rudým právem. Její práce v této oblasti byla více než politickým agitováním uvědoměním si nutné pomoci sociálně slabým rodinám a dětem, například v rámci sbírek pro chudé děti. V této oblasti úzce spolupracovala se svojí sestrou Věrou, která jako sociální pracovnice s těmito dětmi pracovala. Při pozdějším hodnocení malířčiny tvorby, zejména v období tzv. normalizace, hovořilo-li se vůbec o díle Vlasty Vostřebalové-Fischerové, kladl se především důraz právě na její členství v komunistické straně a její dílo bylo dáváno do souvislostí s kritikou kapitalismu. K tomuto výkladu však celková tvorba autorky nikdy nesměřovala a její obrazy a kresby dětí, žen a starých lidí ze sociálně slabých a vyloučených oblastí vždy odkazovaly především k rovině citlivě lidské. Vlasta Vostřebalová-Fischerová vystupovala vždy samostatně, nestala se členkou ani soudobého spolku Devětsil, ani sdružení svých spolužáků z Akademie s názvem „Ho-Ho-Ko-Ko“ (1924-1927) Karla Holana, Miloslava Holého, Pravoslava Kotíka a Karla Kotrby. V roce 1928 se sice pokusila ucházet o členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes, byla ovšem odmítnuta. O důvodech její žádosti i následovného odmítnutí lze jen spekulovat. Spíše než nepřijetí z uměleckých důvodů jí uškodilo členství v komunistické straně a absence výstavní činnosti, neboť bylo běžnou praxí, že umělci nejdříve hostitelsky po několik let vystavovali na souborných výstavách Spolku a až posléze byli teprve oficiálně přijati. Za popud k žádosti o vstup je možné považovat reakci malířky na velmi pozitivní odezvu její první spolu-autorské výstavy s Miladou Marešovou z roku 1925 v pražském Topičově salonu. Snad se domnívala, že členstvím v Mánesu by jí byla její vystavovatelská činnost usnadněna. Nicméně Vostřebalová-Fischerová se již potom o členství v žádném z uměleckých sdružení nikdy neucházela, což bylo jednou z příčin, že po jejím tvůrčím odmlčení byla její tvorba téměř zapomenuta. Ve třicátých letech dominuje v kresbách a malbách Vlasty Vostřebalové-Fischerové ženský motiv. Od počátku dvacátých let se však žena v jejím pojetí proměnila. Tehdy to byly především portréty starých žen, nacházejících se v určitém klidném duševním rozpoložení a smíření se se životem. Ve třicátých letech začíná malířka kreslit a malovat ženy mladší, nikoli však veselejší. Její obrazy se zaplnily jakýmsi smutkem, vyzařovala z nich samota, nelehký osud a osobní příběh zobrazovaných postav: skelný pohled ženy v obrazu Ve výčepu, pokřivený postoj snad prostitutky v Žena pod lucernou, nebo jinak nahá Sedící žena v sukni. Klíčovým tématem v souvislosti s kresbami a malbou žen Vostřebalové-Fischerové byl ve třicátých letech námět Utopené. V malířském provedení se dochovaly dvě malby, a to Utopená I ze soukromé sbírky a Utopená II z karlovarské Galerie umění. Ve všech kresbách k tomuto cyklu se Vlasta Vostřebalová-Fischerová soustřeďovala výrazově především na ztvárnění hlavy žen. Zaznamenání této lidské tragédie opět svědčilo o autorčině soucítění s neštěstím jednotlivce v sociálně okrajovém prostředí. Dalším souborem kreslených portrétů žen z třicátých let, jsou ženy zobrazené v jejich profesích, obrazy Číšnice, Posluhovačka, Trhovkyně Kuchařka aj. Vlasta Vostřebalová-Fischerová zobrazila tuto rozsáhlou skupinu žen s pečlivým, opět až sochařským pojetím tváře jednotlivých postav. Rovněž zajímavým detailem kresebných portrétů jsou samotné vlasy žen, které zaujmou diváky na první pohled (Portrét ženy s vlnitými vlasy). Vlasta Vostřebalová-Fischerová ve své tvorbě nezanevřela ani na mužské protagonisty, opět však s důrazem na sociální podtext, jak o tom svědčí Vašek Zikánů (1921-22) nebo Piják (1922-23). Dále se věnovala i autobiografickým motivům a ohlasům své vlastní fantazie a imaginace, jejichž zástupci jsou instalovány zejména ve stálé expozici Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze (Kateřinky, zlý sen (1926) Letná (1922)) aj. Do počátků třicátých let spadají i některé její krajinomalby, např. Z Alp (1923-24), Třešňovka nad Zoo v Tróji a další. Během svého života měla Vlasta Vostřebalová-Fischerová jen tři autorské výstavy, a to v roce 1925 v Topičově salonu a dvakrát v roce 1934 v Městské knihovně, na Mariánském náměstí v Praze. Její meziválečné malířské dílo se uzavřelo v roce 1935, kdy dobrovolně přestala se svojí tvorbou. Nakreslila sice ještě přípravné studie k rozměrnému plátnu Ženy posedlé, to však zůstalo pouze fragmentem. Zcela posledním dílem je pak její Vlastní podobizna, nakreslená týden před okupací v roce 1939. Malířka tehdy dobrovolně ukončila svou tvůrčí dráhu, a to zřejmě v reakci na začátek druhé světové války a taktéž v obavách o svého syna, který byl po otci částečně židovského původu, na sebe nechtěla upozorňovat. Poválečné možnosti oficiálního znovuobnovení umělecké dráhy, kdy bylo zejména v padesátých letech pro tvůrčí umělce nepsaně povinné členství ve Svazu výtvarných umělců, byly pro umělkyni, zvyklou na samostatný přístup ke své tvorbě, nepříznivé a na svoji uměleckou dráhu již nenavázala. Vnitřně uvažovala sice o znovunavázání svých sociálních portrétů z dvacátých let, ovšem poměry v oficiálním umění propagujícím socialistický realismus ji odradily. Vlasta Vostřebalová-Fischerová se tedy rozhodla žít pouze svým občanským povoláním gymnaziální profesorky kreslení a výtvarné výchovy, kterému se věnovala až do padesátých let 20. století. Zemřela v Praze ve věku 65 let dne 5. prosince 1963 a její tvorba byla téměř zapomenuta. Prvním, kdo v odborných kruzích poukázal na to, že dílo umělkyně Vlasty Vostřebalové-Fischerové bylo při výkladu českého výtvarného umění neprávem opomíjeno, byl PhDr. Jan Baleka v sedmdesátých letech. Jeho zasvěcená monografie však nebyla z důvodu jeho emigrace v letech osmdesátých vydána. Díky obětavé a zejména systematické činnosti syna Vlasty Vostřebalové-Fischerové, taktéž univerzitního vědce Jana Otokara Fischera, se po malířčině smrti uskutečnila v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století řada jejích monografických výstav, a to jak v Čechách (v Galerii umění v Karlových Varech 1979, v Galerii výtvarného umění v Chebu 1980, Východočeské galerii v Pardubicích 1983, Alšově jihočeské galerii 1986 nebo v bývalé Galerii Sdruženého klubu pracujících v malířčině rodných Boskovicích 1988), tak i v zahraničí: v roce 1968 v Club der Kulturschaffenden Johannes R. Becher v Berlíně nebo později v letech 1979 a 1980 v rámci týdne československé kultury ve Francii. V období let 1940-68 a 1986-2004 se ovšem o tvorbě této malířky u nás téměř nehovořilo. Z posledních výstav lze označit za nejsouhrnnější instalaci děl Vlasty Vostřebalové-Fischerové výstavu v Moravské galerii v Brně z roku 2013-14 s názvem „Mezi sociálním uměním a magickým realismem.“

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Lamr Aleš

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Kintera Krištof

Stanislav Zippe

Bartuszová Mária

1936 - 1996

Chatrný Ivan

1928 - 1983

Trinkewitz Karel

Bilecki Jiří

Kučerová Alena

Valenta Jiří

Přibyl Lubomír

Jetelová Magdalena

Zippe Stanislav

Wojnar Jan

Novosad Karel

Milkov Stefan

Bauer Michal

Vyleťal Jan

Antal Eduard

dfdf

Švankmajer Jan

Dobeš Milan

Kunc Milan

Válová Květa

Géza Szóbel

Pavel Rudolf

Boška Jindřich

Kádár Béla

Fiedler François

Bielecki Jiří

Přibyl Lubomír

1937

Kučerová Alena

1935

Paur Jaroslav

Bielecki Jiří

1929 - 2000

Zemánek Bohumil

Válová Květa

1922 - 1998

Bolf Josef

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.