VERNISÁŽ 12.9. OD 17:30 / OPENING 5:30 P.M.
KURÁTORKA / THE CURATOR: MILENA SLAVICKÁ
______________________________________
Oheň vyhasl, vlci zůstali
Jiří David skočil do víru paměti. Jeho obrazy svědčí o různých ponorech do různých hloubek. Ale každopádně skočil bez skafandru, bez ochrany, bez varování, co vše paměť ukrývá. A také bez clony fotografie, paměť se zevnitř fotografovat nedá. Zdá se, že mu přestalo záležet na tom, zda je či není současným umělcem.
Plné ostrých hran a hrotů a šípů jsou jeho obrazy, štíři mají ocasy poseté ostny, déšť připomíná dýky. Obrazy jsou plné atributů agrese. Proti komu je namířená? Obraz s názvem Mohl bych to být já, ale nejsem se původně jmenoval Autoportrét. Prázdná bílá tvář, místo očí chomáče modrých čar, místo vlasů konopné provazy – kroutí se jako hadi, a uprostřed čela propast. Tvář je obkroužená ostře zalamovanými čarami, připomínají polámané špejle ze hry Mikádo náhodně rozhozené mezi tečkami, které zase připomínají barevné dětské kuličky. Ale právě kvůli té hravosti jsou tyto siločáry ještě víc znepokojivé, nevypočitatelné, ohrožující. Jsou téměř na každém obraze.
To, že svou podobiznu David zpochybnil je v logice věci, protože z jiných obrazů je zřejmé, že odmítá jakoukoli svoji podobu. Zdá se tedy, že autorova agrese je namířena proti němu samému, proti jakékoli jeho identitě, dokonce i proti jeho domu — poslednímu útočišti, poslední vnitřní jistotě. Mimochodem i dům vypadá dětsky, jako roztomilý domeček vypadá, jaký kreslí malé děti na výkresech, jenže je plný žiletek, nemá okna, z mraků na něj prší šípy a za ním explodují hroby. A mnoho šedě a hlíny a na kusy rozbitých věcí je na obrazech. Je snad nutné zničit jakoukoli svou dosavadní identitu? Není to příliš nebezpečné? Co zůstane? Vyhaslé ohniště a vlci? Nebude co nabídnout, čím se blýsknout, snad jen na kusy rozbitým zrcadlem ve vlastním krevním oběhu. Ale možná je sebedestrukce nutná. A možná i nesmlouvavá agrese je nutná. Každý make-up, každé klišé, každou faleš je nutné odmítnout, odstranit v životě i v umění. Ale je možné narazit v umění na dno? Má umění nějaké dno?
„Jediná povolená agresivita je agresivita k sobě samému“. Už nevím, kdo to napsal, snad Hana Arendt. Aby loď, mimochodem na obraze je opět dětská lodička, doplula hlouběji do paměti, a třeba i do zapomnění, je sebedestrukce asi nutná. Ale proč včas z ní nevystoupit, když čas zjevně není na mé straně, a plivnout Cháronovi do tváře? Nebo vylézt po žebříku nahoru až k měsíci, až k Artemidě? Jenže žebřík je polámaný. Na jiném obraze polámaný není, jenže je zase krátký, ale naštěstí touha je silná a má křídla. A pak je zde ještě oslnivě bílý vodopád, zdroj světla ve skalách, světlo ve sluji.
Milena Slavická
____________
The Fire Has Gone Out, the Wolves Have Remained
Jiří David has jumped into the whirlpool of memory. His paintings reflect his submersion to various depths. In any case, he has jumped in without a diving suit, without protection, without any warning as to all that memory holds. And also without the use of photography, for memory cannot be photographed from the inside. It would seem that he no longer cares whether he is a contemporary artist or not.
His paintings are full of sharp points and edges: scorpions with spike-covered tails, raindrops that look like daggers. His paintings are full of symbols of aggression. Who is it aimed against? The painting titled That Could Be Me, But It Isn’t was originally called Self-Portrait. An empty white face, clumps of blue lines for eyes, hemp rope instead of hair writhing like snakes – and an abyss in the middle of the forehead. The face is surrounded by sharply bent lines that bring to mind broken skewers from a game of pick-up sticks, randomly scattered among dots that resemble colorful children’s marbles. But it is precisely their playfulness that makes these lines of force even more unsettling, unpredictable, threatening. And they can be found in nearly all the paintings in the series.
It is only logical that David has chosen to question his own likeness, for it is clear from the other paintings that he rejects any depiction of himself. His aggression would thus appear to be directed against himself, against any form of his identity, and even against his home – his final refuge, his final inner certainty. As an aside, even his houses look childish, like cute little buildings in children’s drawings, except that they are full of razor blades, have no windows, and there arrows are raining down from the clouds or graves exploding behind them. The paintings are also full of gray and dirt and things broken into pieces. Is it really necessary to destroy all of one’s previous identity? Isn’t that dangerous? What remains? An extinguished fire and wolves? There will be nothing to offer, no way to shine, except maybe through bits of broken mirror in one’s bloodstream. Perhaps, however, this self-destruction is necessary. Perhaps even uncompromising aggression is necessary. All make-up, all clichés, all pretense must be rejected, removed from life and from art. But can one hit rock bottom in art? Does art have a bottom?
“The only permitted aggression is aggression against oneself.” I can’t remember who wrote this. Maybe it was Hannah Arendt. Self-destruction may well be necessary for a boat (and, by the way, there is a children’s boat in one painting) to sail deeper into memory, and perhaps also into oblivion. But why not get off in time, since time is clearly not on my side, and spit Charon in the face? Why not climb a ladder all the way to the Moon, all the way to Artemis? Except that the ladder is either broken or (in another painting) too short. Fortunately, desire is strong and has wings. And then there is the blindingly white waterfall, a source of light in the rocks, a light in the cavern.
Milena Slavická
