Stanislav Kolíbal

Stanislav Kolíbal – Řád forem a formy existence
31. 10. 2019–22. 11. 2019

V tvorbě Stanislava Kolíbala (1925) se spojuje intelektuální řád s jednoduchými a čistými výtvarnými formami a jejich metaforickými obsahy. Je konceptuální ve svém rozvrhu, promyšlená z hlediska svého smyslového působení a současně má též existenciální dimenzi; všechny tři roviny se zde prostupují a ovlivňují. K umělecké tvorbě Kolíbal přistupuje vědomě a soustředěně. Svá díla formuje promyšleně a buduje je na základě hledání obecnějšího řádu. Řád, jenž sleduje, ale není abstraktní a čistě ideální, nýbrž se odkrývá a realizuje ve faktickém materiálu konkrétního díla. Tento řád je způsobem artikulace skutečnosti. Z hlediska umělecké tvorby v něm jde o hledání a stanovování poměrů a částí díla, o vztah materiálů a jejich forem, o jejich pevné i proměnlivé uspořádání. Kolíbala zajímá řád jako obecný strukturující princip, který dává světu i věcem určitost a stálost, ale zároveň jej zajímá i jeho variabilita a nestabilita. Přemýšlí o uchování řádu ve změně, kterou s sebou přináší proměnlivost a časovost světa i naší existence, současně s tím ale usiluje i o možnost uchování změny v řádu, aby se tento řád mohl podle okolností transformovat a nestal se rigidní a strnulý. Právě odtud vyrůstá metaforická a specificky existenciální rovina jeho díla. Naše zkušenost s touto „dialektikou řádu“ umožňuje, aby jeho geometrické konstrukce fungovaly jako svého druhu znaky, to znamená, aby nezůstaly jen „uvnitř sebe“, aby nebyly určeny jen čistými vztahy svých forem, ale ani aby nebyly jen odkazy k vnější abstraktní ideji, nýbrž aby v nich probíhal významový pohyb. Abychom vždy museli jejich význam sami uchopit a konstruovat. To znamená, abychom se svým způsobem i my sami podíleli na Kolíbalově neustálém hledání a formování řádu.

 

Geometrie je hlavním výrazovým jazykem Stanislava Kolíbala. Není to ale geometrie statická, je pojata spíše jako proces budování, členění a proměňování tvaru. Je prostředkem hledání řádu, shod, souvislostí a analogií. Geometrie je tak obrazem naší tvořivé účasti na formování světa, je funkčně proměnlivým nástrojem tohoto procesu. Díky tomu není jen neosobní konstrukcí nebo výtvarným motivem, ale její řád má i dimenzi metaforickou, je nakonec způsobem poetické realizace existenciálních významů. Stabilita tvaru je tedy i obrazem životní stability, labilita uspořádání reprezentuje i naši konkrétní, proměnlivou a v jistém smyslu stále ohroženou životní situaci. Hranice a rozhraničování tvaru je otázkou i našeho životního sebeurčování. Umělecké dílo i naše existence jsou z tohoto hlediska nakonec výrazem stejného řádu…

 

Kamil Nábělek